Umělecký kovář z Křenovic Oldřich Bartošek se věnuje svému řemeslu několik desetiletí. Zabývá se hlavně
restaurováním, v jeho dílně se však najde řada zajímavých věcí.
Křenovice /OSOBNOST VYŠKOVSKA/ - Poté, co se ve Školském ústavu umělecké výchovy v Praze vyučil uměleckým kovářem, chtěl Oldřich Bartošek z Křenovic zůstat v Praze nebo v Brně. Osud ho však zavál zpět do rodných Křenovic, kde působí i jako zastupitel.
„Stal se ze mě patriot. Zajímám se o historii, především pak o napoleoniku, a jezdíme s místní šermířskou skupinou po rekonstrukcích bitev po celé Evropě. Sedmnáct let také dělám křenovický zpravodaj, který vychází bez přestávky už pětapadesát let," říká Bartošek, který se představuje v dalším díle pravidelného seriálu Vyškovského deníku Rovnosti Osobnost Vyškovska.
Kdy a jak jste v sobě objevil touhu stát se uměleckým kovářem?
Odmala jsem měl výtvarné sklony, rád jsem kreslil. A můj otec byl stolař. Ve svém řemesle byl velmi šikovný a zřejmě jsem to po něm podědil. Učarovalo mi však spíš železo, se kterým mi práce přišla ještě zajímavější. Hledal jsem tedy něco v tomto oboru. Pak jsem přišel na to, že existují umělecká řemesla, mezi která patřilo i umělecké kovářství, a tak jsem se přihlásil. Bylo to ještě za minulého režimu.
Jak na tu dobu vzpomínáte?
Učení mě moc bavilo. Hned na začátku jsme dělali na konkrétní zakázce, kterou byla oprava vrat staroměstské radnice v Brně. To bylo mnohem zajímavější než praxe v jiných oborech a od začátku jsem také viděl smysluplnost práce. Po ukončení studia jsem v Brně zůstal, vydržel jsem až do revoluce. Koncem devadesátých let jsem si v Křenovicích postavil menší kovářskou dílnu.
Takže jste se hned po převratu osamostatnil?
Přesně tak. S kolegou jsme si hned začali shánět zakázky, kterých bylo v té době víc než dost. Nebylo tolik kovářů jako dnes a neprodávaly se žádné polotovary, které jsou dělané zastudena, jako je tomu dnes. Protože kolega dojížděl zdaleka, po nějaké době si otevřel vlastní dílnu, a tak jsem se osamostatnil úplně.
Byl jste u založení Setkání uměleckých kovářů, které se dodnes pořádá každoročně na hradě Helfštýně. Jak to tehdy vzniklo?
V roce 1981 si mě spolu s dalšími kolegy pozvalo přerovské muzeum s myšlenkou setkání na hradě uskutečnit a mělo to takový ohlas návštěvníků, že následovaly další ročníky. V devadesátých letech sem začali jezdit cizinci a dnes se každoroční akce rozrostla do obřích rozměrů se stovkami kovářů z celého světa. A tak jsem na Helfštýně koval například vedle Japonce.
Co vás na práci, která vás živí, baví nejvíc?
Od začátku jsem se věnoval hlavně restaurování, protože obdivuji práci našich předchůdců, kteří dokázali s menším vybavením, než máme dnes, udělat nádherné věci. Obnovování tvoří i převážnou náplň mé práce. Od ministerstva kultury se mi podařilo na tuhle činnost získat licenci. Asi největší a nejzajímavější zakázka pro mě byla oprava Obecního domu v Praze. Ten je postavený ve zdobném secesním stylu, který mám nejraději.
Jak vypadá běžný den uměleckého kováře?
I když by se to na první pohled mohlo zdát, není to jen okování. Jezdím například po památkách, kde zrovna opravuji, konzultuji práci s památkáři a podobně. Po večerech pak sedím u počítače a píšu závěrečné restaurátorské práce. Kromě restaurování se věnuji také mučicím nástrojům.
Jak jste se k nim dostal?
Začalo to na Špilberku, žaláři národů. Plánovali tam nové prostory s replikami původních nástrojů. Profesor, se kterým jsme jednali, se mě napřed bál pustit k mučidlům, protože o ně měl strach. Nakonec svolil, a když viděl, že si nasazuji rukavice, abych si předměty přeměřil, obrátil. Zjistil totiž, že se vyznám, a dal mi nějakou palečnici. Hned jsem poznal, že jde o repliku předmětu, čímž se mi ho podařilo zcela získat na svou stranu.
Předpokládám tedy, že vaším koníčkem je i historie...
Nejvíc mě zajímá napoleonika, která má s Křenovicemi přímou souvislost. Po revoluci tady vznikla šermířská skupina, která si sehnala dělo, a její členové přišli za mnou, abych jim ho okoval. Přiznali, že nemají peníze, a ptali se, jestli bych se k nim nechtěl přidat. Kývl jsem na to. Původní plány byly udělat rakouskou dělostřeleckou jednotku. Jenže už tady jedna taková byla. Ta nás dokonce požádala, abychom udělali francouzské dělostřelectvo, že nemají proti komu bojovat. To se nakonec ukázalo jako správné rozhodnutí. Když totiž začalo na rekonstrukci bitvy u Slavkova jezdit stále víc cizinců a viděli nás v kostýmech, začali nás zvát na rekonstrukce bitev po bojištích celé Evropy.
Není žádným tajemstvím, že jste v křenovickém zastupitelstvu a vydáváte místní zpravodaj...
Zpravodaj vychází bez přestání už pětapadesát let, stejně dlouho, jako jsem na světě. Kromě léta vychází každý měsíc. Dostal jsem se k tomu tak, že po převratu jsem začal mít na zastupitelstvu na starosti kulturu. Upozornil jsem tehdy na stagnující kvalitu zpravodaje, proto jsem ho dostal na starosti a dělám ho už sedmnáct let. Měsíčně vychází černobílé vydání, jednou do roka pak barevné. Vyslali mě také na školení redaktorů zpravodajství v Brně, kde jsme měli vzít zpravodaj s sebou.
Bylo pro vás přínosné?
Lektorka se nás začala vyptávat, jaké máme náklady, jak často zpravodaj vychází a jaký je jeho obsah. Když jsem řekl, že náklady jsou pouze za papír, vychází každý měsíc bez přestávky už mnoho let a píšeme v něm o věcech, které teprve budou, namísto shrnutí uplynulých událostí, lektorka náš zpravodaj dávala ostatním účastníkům školení za vzor.
Jaké máte nyní plány do budoucna?
Začali jsme v Křenovicích stavět naučnou stezku. Povede k místu, kde kdysi bývalo popraviště. První informační tabule už v obci stojí a rád bych stezku dokončil.
Vizitka:
Oldřich Bartošek
• je mu 55 let, je křenovickým rodákem
• je ženatý, má dvě děti, vnučku a vnuka
• vystudoval Školský ústav umělecké výchovy v Praze
• zajímá se o historii, zejména pak o napoleoniku
• je členem Skupiny historického šermu Buhurt z Křenovic
Autor: Martin Zavřel
Uveřejněno: 9. října 2012
Se souhlasem převzato ze serveru www.vyskovsky.denik.cz
